Štítná žláza

Každý orgán, každá buňka v lidském těle má svoji jasně definovanou funkci. Kosti poskytují ochranou schránku, svaly zajišťují pohyb, srdce pumpuje krev, s níž se do ostatních částí těla dostává kyslík a živiny. Takhle by se dalo pokračovat do nekonečna, zkrátka každý orgán má svoji funkci. Ale aby mohli fungovat jako jeden celek je nutné je řídit. K tomu v lidském těle slouží dvojice systémů, nervový a žlázy s vnitřní sekrecí. Zatímco toho nervového si je většina z nás naprosto vědoma, přeci jen díky němu cítíme bolest, o funkci endokrinních žláz povětšinou máme mizivé nebo zkreslené informace. A přitom právě tyto žlázy produkují tolik potřebné hormony, které nám kolují v krevním řečišti a ovlivňují i ty nejvzdálenější orgány.


Přibližně 90% poruch endokrinního systému tvoří štítná žláza. Ta se vyvinula z orgánu pojmenovaném endostyl. Tato exokrinní žláza produkovala na jód bohatý sliz, jehož funkcí bylo posouvat potravu trávicí trubicí. V dobách migrace života z moří bylo nutné pro lepší adaptaci na suchozemský život a tedy i potravu méně bohatou na jód změnit řízení buněk. Během evoluce se štítná žláza vyvinula v nepárový orgán umístění na přední straně krku. Skládá se ze dvou laloků spojených isthmem (žláznatý můstek). Laloky svým tvarem připomínají ovál až trojúhelníkovou pyramidu. Thomas Whartonov, který v roce 1656 poprvé použil odborný název glandula thyroidea jej odvodil od starořeckého štítu thyrsos. Velikost laloků je značně proměnlivá a závisí na věku, pohlaví a oblasti, v níž jedinec žije. Délka se pohybuje v rozmezí 5 až 8 cm, šířka 2 až 4cm a tloušťka 1,5 až 2 cm. Je obalena vazivovým pouzdrem tmavočerné barvy, jenž zasahuje i dovnitř žlázy a rozděluje ji na lalůčky. Jednotlivé lalůčky jsou tvořeny uzavřenými váčky (folikuly) oddělených od sebe vazivem a lymfatickými pleteněmi.


Folikuly jsou tvořeny vrstvou kubických buněk vyplněné viskózní tekutinou (koloidem), jenž obsahuje glykoprotein tyreoglobulin. Štítná žláza na základě podnětů s hypofýzy (hormon TSH) do sebe absorbuje jód, který se naváže na tyreoglobulin a odštěpením vzniknou hormony trijodthyronin (T3 ) a thyroxin (T4 ). Ty se posléze vylučují do krve, která je dopravuje k buňkám celého těla. Jejich význam je pro organismus nenahraditelný. Podílejí se zejména na metabolismu přeměny látek v energii a spotřebu kyslíku. V endokrinním systému vládne vzájemná provázanost, množství hormonů štítné žlázy má vliv na účinnost ostatních hormonů. Během prvních měsíců života novorozeněte zásadní mírou ovlivňují vývoj centrálního nervového systému a při jejich nedostatku se není mozek schopen dostatečně vyvinout. Krom folikulárních buněk štítná žláza obsahuje i parafolikulární buňky (C-buňky), jenž produkují kalcitonin. Tento hormon se podílí na regulaci vápníku a jeho ukládání do kostí.


Přibližně 90% poruch endokrinního systému tvoří štítná žláza. Ta se vyvinula z orgánu pojmenovaném endostyl. Tato exokrinní žláza produkovala na jód bohatý sliz, jehož funkcí bylo posouvat potravu trávicí trubicí. V dobách migrace života z moří bylo nutné pro lepší adaptaci na suchozemský život a tedy i potravu méně bohatou na jód změnit řízení buněk. Během evoluce se štítná žláza vyvinula v nepárový orgán umístění na přední straně krku. Skládá se ze dvou laloků spojených isthmem (žláznatý můstek). Laloky svým tvarem připomínají ovál až trojúhelníkovou pyramidu. Thomas Whartonov, který v roce 1656 poprvé použil odborný název glandula thyroidea jej odvodil od starořeckého štítu thyrsos. Velikost laloků je značně proměnlivá a závisí na věku, pohlaví a oblasti, v níž jedinec žije. Délka se pohybuje v rozmezí 5 až 8 cm, šířka 2 až 4cm a tloušťka 1,5 až 2 cm. Je obalena vazivovým pouzdrem tmavočerné barvy, jenž zasahuje i dovnitř žlázy a rozděluje ji na lalůčky. Jednotlivé lalůčky jsou tvořeny uzavřenými váčky (folikuly) oddělených od sebe vazivem a lymfatickými pleteněmi.